Doba strávená v práci pak připadá těmto lidem nekonečně dlouhá. I když, to asi každému, ale těmto lidem dvojnásob. Už se nemohou dočkat, až filatelista usedne ke svým známkám a rybář vypadne k vodě. Tam, podle nich obou uplynou dvě minutky a už zase musí do práce. Vůbec si nepřipustí, že tak strávili celý víkend. Čas jim naprosto jinak uběhne. Ten je pro ně silně relativní.  

Proč se tomu tak děje je snadné vysvětlit. Při provozování jakéhokoli koníčka, tedy svého hobby, nevnímáme čas kolem sebe, ale soustředíme se na sbírku nebo lov. Prostě činnost, která nás baví a naplňuje. Na hodinky se skoro ani nepodíváme a až pozdě zjistíme, kolik to vlastně uběhlo času. Kdežto v práci, i když je shon, koukáme na hodinky často a tím pádem se to vleče a vleče.  

Musíme prostě relativitu času uznat. A tím není myšlena ta, kterou mínil pan Einstein. Kdysi nám to učitelé vysvětlovali tak, že minuta strávená s milou dívčinu, nebo hochem v případě děvčat se zdá naprosto kratičká. Ovšem minuta s rukou na rozpálené plotně je ovšem něco naprosto jiného. To se člověku zdá, že to nemá konec. Je to samozřejmě jen obrazné přirovnání, protože na plotně neudržíte ruku ani sekundu, natož minutu, ale berte to jen jako takový příměr.  

Takže pokud strávíme čas s naším hobby, je to něco jiného jako čas strávený v práci a note bene v takové, kam chodíme opravdu neradi. Například pan účetní jménem XY se v práci chytá za hlavu a každá minuta do konce pracovní doby je pro něj utrpení. Kdežto doma zasedne ke stolu, kde si nachystá papírové vystřihovánky nějaké hradu a nyní na tom začne pracovat. Zde mu čas ubíhá naprosto jinak. Letí jako splašený, jako vítr či drak a a není to ani pár sekund, co byl pátek odpoledne. A už je zase pondělí ráno. Je toto možné? A je to spravedlivé? Určitě není, ale takový je život a jen těžko proti tomu něco uděláme. 

Doba strávená v práci pak připadá těmto lidem nekonečně dlouhá. I když, to asi každému, ale těmto lidem dvojnásob. Už se nemohou dočkat, až filatelista usedne ke svým známkám a rybář vypadne k vodě. Tam, podle nich obou uplynou dvě minutky a už zase musí do práce. Vůbec si nepřipustí, že tak strávili celý víkend. Čas jim naprosto jinak uběhne. Ten je pro ně silně relativní.  

Proč se tomu tak děje je snadné vysvětlit. Při provozování jakéhokoli koníčka, tedy svého hobby, nevnímáme čas kolem sebe, ale soustředíme se na sbírku nebo lov. Prostě činnost, která nás baví a naplňuje. Na hodinky se skoro ani nepodíváme a až pozdě zjistíme, kolik to vlastně uběhlo času. Kdežto v práci, i když je shon, koukáme na hodinky často a tím pádem se to vleče a vleče.  

Musíme prostě relativitu času uznat. A tím není myšlena ta, kterou mínil pan Einstein. Kdysi nám to učitelé vysvětlovali tak, že minuta strávená s milou dívčinu, nebo hochem v případě děvčat se zdá naprosto kratičká. Ovšem minuta s rukou na rozpálené plotně je ovšem něco naprosto jiného. To se člověku zdá, že to nemá konec. Je to samozřejmě jen obrazné přirovnání, protože na plotně neudržíte ruku ani sekundu, natož minutu, ale berte to jen jako takový příměr.  

Takže pokud strávíme čas s naším hobby, je to něco jiného jako čas strávený v práci a note bene v takové, kam chodíme opravdu neradi. Například pan účetní jménem XY se v práci chytá za hlavu a každá minuta do konce pracovní doby je pro něj utrpení. Kdežto doma zasedne ke stolu, kde si nachystá papírové vystřihovánky nějaké hradu a nyní na tom začne pracovat. Zde mu čas ubíhá naprosto jinak. Letí jako splašený, jako vítr či drak a a není to ani pár sekund, co byl pátek odpoledne. A už je zase pondělí ráno. Je toto možné? A je to spravedlivé? Určitě není, ale takový je život a jen těžko proti tomu něco uděláme. 

Doba strávená v práci pak připadá těmto lidem nekonečně dlouhá. I když, to asi každému, ale těmto lidem dvojnásob. Už se nemohou dočkat, až filatelista usedne ke svým známkám a rybář vypadne k vodě. Tam, podle nich obou uplynou dvě minutky a už zase musí do práce. Vůbec si nepřipustí, že tak strávili celý víkend. Čas jim naprosto jinak uběhne. Ten je pro ně silně relativní.  

Proč se tomu tak děje je snadné vysvětlit. Při provozování jakéhokoli koníčka, tedy svého hobby, nevnímáme čas kolem sebe, ale soustředíme se na sbírku nebo lov. Prostě činnost, která nás baví a naplňuje. Na hodinky se skoro ani nepodíváme a až pozdě zjistíme, kolik to vlastně uběhlo času. Kdežto v práci, i když je shon, koukáme na hodinky často a tím pádem se to vleče a vleče.  

Musíme prostě relativitu času uznat. A tím není myšlena ta, kterou mínil pan Einstein. Kdysi nám to učitelé vysvětlovali tak, že minuta strávená s milou dívčinu, nebo hochem v případě děvčat se zdá naprosto kratičká. Ovšem minuta s rukou na rozpálené plotně je ovšem něco naprosto jiného. To se člověku zdá, že to nemá konec. Je to samozřejmě jen obrazné přirovnání, protože na plotně neudržíte ruku ani sekundu, natož minutu, ale berte to jen jako takový příměr.  

Takže pokud strávíme čas s naším hobby, je to něco jiného jako čas strávený v práci a note bene v takové, kam chodíme opravdu neradi. Například pan účetní jménem XY se v práci chytá za hlavu a každá minuta do konce pracovní doby je pro něj utrpení. Kdežto doma zasedne ke stolu, kde si nachystá papírové vystřihovánky nějaké hradu a nyní na tom začne pracovat. Zde mu čas ubíhá naprosto jinak. Letí jako splašený, jako vítr či drak a a není to ani pár sekund, co byl pátek odpoledne. A už je zase pondělí ráno. Je toto možné? A je to spravedlivé? Určitě není, ale takový je život a jen těžko proti tomu něco uděláme. 

Doba strávená v práci pak připadá těmto lidem nekonečně dlouhá. I když, to asi každému, ale těmto lidem dvojnásob. Už se nemohou dočkat, až filatelista usedne ke svým známkám a rybář vypadne k vodě. Tam, podle nich obou uplynou dvě minutky a už zase musí do práce. Vůbec si nepřipustí, že tak strávili celý víkend. Čas jim naprosto jinak uběhne. Ten je pro ně silně relativní.  

Proč se tomu tak děje je snadné vysvětlit. Při provozování jakéhokoli koníčka, tedy svého hobby, nevnímáme čas kolem sebe, ale soustředíme se na sbírku nebo lov. Prostě činnost, která nás baví a naplňuje. Na hodinky se skoro ani nepodíváme a až pozdě zjistíme, kolik to vlastně uběhlo času. Kdežto v práci, i když je shon, koukáme na hodinky často a tím pádem se to vleče a vleče.  

Musíme prostě relativitu času uznat. A tím není myšlena ta, kterou mínil pan Einstein. Kdysi nám to učitelé vysvětlovali tak, že minuta strávená s milou dívčinu, nebo hochem v případě děvčat se zdá naprosto kratičká. Ovšem minuta s rukou na rozpálené plotně je ovšem něco naprosto jiného. To se člověku zdá, že to nemá konec. Je to samozřejmě jen obrazné přirovnání, protože na plotně neudržíte ruku ani sekundu, natož minutu, ale berte to jen jako takový příměr.  

Takže pokud strávíme čas s naším hobby, je to něco jiného jako čas strávený v práci a note bene v takové, kam chodíme opravdu neradi. Například pan účetní jménem XY se v práci chytá za hlavu a každá minuta do konce pracovní doby je pro něj utrpení. Kdežto doma zasedne ke stolu, kde si nachystá papírové vystřihovánky nějaké hradu a nyní na tom začne pracovat. Zde mu čas ubíhá naprosto jinak. Letí jako splašený, jako vítr či drak a a není to ani pár sekund, co byl pátek odpoledne. A už je zase pondělí ráno. Je toto možné? A je to spravedlivé? Určitě není, ale takový je život a jen těžko proti tomu něco uděláme.